Dobré makronky se vracejí... Achjo. Předloni a loni jsem tu vesele hubnula, svět byl krásně štíhlejší. 27 kilo dole, chápete? Byla jsem king a v mojí hlavě neexistoval důvod, proč bych se jako měla vracet do starých kolejí. Haha.

Takže jsem tu. Nemám zpátky všechno, ale 12 kilo se na mě nabalilo zas. Usídlila jsem se ve vztahu a pizzy, kebaby, koláče, štrůdly a hlavně tabulky čokolády byly našimi výletovými společníky. Z každodenního cvičení bylo cvičení 2x týdně, přes zimu jen jednou týdně, nyní žádné. Skončila i rodinná podpora a nadšení, všichni jsme se od zeleniny a ryb vrátili ke gulášům, buchtám a omáčkám. To člověk nemusí být zrovna koumák, aby dumal, kde se ta kila vzala.

A najednou je venku jaro. Neobleču džíny vel. 44, šaty můžou být jen připomínkou loňského slunka a bundu sotva dopnu. Cítím se neaktivní, neohebná, zadýchávám se, bolí mě klouby, ze všeho mi tečou faldy a už se zas nelíbím sama sobě.

Takže zatímco minule jsem šla do hubnutí s elánem, nadšením a nic mě nemohlo zastavit, teď do něj jdu hlavně na základě racionálních důvodů, proč bych měla. A ve skrytu duše doufám, že s odhozenými kily to nadšení zase přijde. Už mám na kontě i první malé vlaštovky - včerejšek zcela bez sladkostí. To se mi podařilo asi po půl roce. A taky jsem hodila za hlavu stud a promluvila s přítelem. On hubnutí moc nechápe, jeho rodina je celá hubená, nikdy stravu neřešili, za zásadní považuje pohyb. Ale navrhla jsem, ať si přes týden jí, co chce, ale o společných víkendech ty čokolády a pizzy vynecháme. Naštěstí souhlasí.